#7 – Jak se počítá inflace a proč nezasahovat do trhu

Kuba s Davidem se tentokrát podívají detailně na to, jak se vlastně inflace počítá, proč je reálná inflace vyšší, než se uvádí, ale taky si posvítí na dodavatelské řetězce. Je pro ČSÚ důležitější zubař, nebo rum? Proč továrny nevyrábí auta, i když dodavatelé potřebné součástky mají? A jak může ekonomika předcházet válkám mezi státy?

Doplňující zdroje:
[1] Index spotřebitelských cen dle ČSÚ: https://bit.ly/3O44rWB

Strojový přepis epizody

Následující přespis provedl automaticky počítač. Odpusťte tedy prosím gramatické a stylistické chyby, umělá inteligence se teprve učí.

David: [00:00:04] Ahoj, já jsem David a vítám vás u dalšího dílu podcastu Zjisti víc. Mám tady Kubu.

Kuba: [00:00:09] Ahoj,

David: [00:00:10] A dneska jsme se rozhodli, že trošku rozšíříme téma, o kterým jsme se bavili v jednom z minulých dílů. Konkrétně půjde o inflaci. Ta teďka zajímá spoustu z nás a tuším, že to byl šestý díl. Kubo, kdy jsme si řekli, jak inflace vzniká, tak jsme se rozhodli, že dneska si povíme například, jak se taková inflace počítá. Kubo, mě zaujala jedna věc. Říká se, že inflace bude letos zhruba 15 procent, ale prý ta reálná bude až dvacet, možná i přes dvacet. Mohl bys nám nějak vysvětlit, jak je to možný a proč se to liší?

Kuba: [00:00:44] To, co obvykle vidíš v novinách jako inflaci, to je něco, co vydává Český statistický úřad a říká tomu index spotřebitelských cen. Ten vychází z toho, že existuje něco, čemu ČSÚ říká spotřební koš a ten odráží průměrnou útratu průměrné rodiny nebo průměrného člověka.

David: [00:01:05] Tam jsou takový ty běžný položky jako potraviny, bydlení a tak dále.

Kuba: [00:01:09] Přesně tak. Český statistický úřad to má poměrně hodně rozparcelování. Těch položek je tam celkem 694. Aktuálně a namátkou kromě bydlení, potravin, dopravy, tak je tam nějaká rekreace a kultura, že chodíš do divadla, ale mají to opravdu do detailů. Jsou tady namátkou položky jako Míč na odmítnou rotoped, poplatek za vydání cestovního pasu je tady položka DVD na hrané a CD na hrane. Jo, je tady položka Tuzemák jako rum, jako rum. A třeba položka ambulantní stomatologická péče. Jo, je to mix položek, který jsou velmi nezbytný, a mix položek, který jsou velmi zbytný. To bude důležitý i ve zbytku toho dílu. A se spotřebním košem, tak jak ho statistický úřad definuje, vidím několik zádrhelů. Ten prvním, se kterým nikdo nic nesvede, je, že málokdo je skutečně jako průměr. V tom spotřebním koši se hlídá celkem třicet pět druhů masa včetně králičího. Já jsem ani neviděl, že existuje třicet pět druhů masa a hlídá se tam čtyři druhy sýrů, tři druhy jogurtů, dokonce několik konkrétních značek cigaret a alkoholu. No podobně málokdo z nás nakupuje přesně podle spotřebního koše. Někdo tam bude mít víc benzínu, někdo zase bydlí v dražším bydlení, někdo častěji jezdí na dovolenou. S tím nic neuděláš, ale oni každý tý položce dávají nějakou váhu. Jo, ty samozřejmě ročně utratí až mnohem víc peněz za benzín než za ambulantní stomatologickou péči.

Kuba: [00:02:40] Samozřejmě jsou výjimky. Někdo si nechal udělat nový zuby, takže to má obráceně. Ale ale každá ta položka má nějakou svojí váhu, která by měla odrážet to, kolik průměrný člověk v průměru za tu položku vydá ze svejch příjmů. A tam vidím druhej zádrhel, protože třeba kategorie N 04 bydlení, voda, energie a paliva mají v nákupním koši váhu 25,7 procenta. Já jsem to počítal horem dolem, ale když vezmu modelový příklad, i kdyby to byli dva dospělí lidi, který pracujou na full time za medián novou mzdu, pozor, ne průměrnou. To je dneska nějakých 40 hrubého mediánu. Vá je 34 tisíc 360 a když z toho vezmu, kolik jim vlastně zbyde čistýho a řekne, že mají dvě děti a jsou v Praze a mají dvě auta, tak když počítám, kolik taková rodina dá za bydlení, tak i když jsem hodně benevolentní v těch výpočtech, tak mi to vychází alespoň na 40 procent. Pro většinu rodin to dneska bude spíš k padesáti, pro některý i přes 50 procent jejich příjmů bude bydlení a nákupní koš statistického úřadu tohle odráží jenom z poloviny. Jo, ta váha je tam dvacet pět, celá sedum procenta. Podle mě málokdo je tak šťastnej, že dává dneska jenom čtvrtinu svýho rodinného rozpočtu za bydlení.

David: [00:03:56] Takže je to čistě tím, že to někdo v uvozovkách špatně nastavil nebo respektive napřed nastavil, jak šel čas.

Kuba: [00:04:02] Spíš neb si nastavil, protože ty položky tam nejsou fixovaný tím, že by si řekl tenhle člověk projede tisíc pět set kilometrů měsíčně, ale je tam nastaveno, že za benzín utratí 1,8 procenta svých příjmů, takže tam může docházet k takový tý chybě. Nevadí mi, že zdražuje benzín, protože ho beru jenom za pětistovku. Potraviny a nealko nápoje 17,7 procenta. Buď víš, jó, když budeš hodně šetřit na jídle, tak ano. Spíš to bude někde mezi dvaceti pětadvaceti. Pro většinu rodin. Ale budiž. A třeba rekreace a kultura? Ta má váhu devíti procent. A velký problém je právě to, že některý položky zdražují významně víc, ale hlavně jsou nezbytný a některých zdražují a jsou relativně lehce odškrtnout tajný. To znamená, když půjde do tuhého a z naší dvoucifernou inflací, která za duben byla vyhlášena na 14 procent, tak už do tuhého jde. Tak ty rodiny budou muset někde škrtat a samozřejmě neškrtne o bydlení. A jestliže s tím autem letí do práce, tak neškrtne benzín, ale škrtne si dvakrát měsíčně divadlo, škrtne si dovolenou a jsou tady takový položky. Oprava, čalouněné křesla, DVD na hrane. Samozřejmě nic jako nulovou váhou. Jo, DVD na hranie má váhu nula celá nula 2 procenta, ale je tam cenzurování zadního kola bicyklu inflace a 0 2 procenta omítky. Nová směs jo nula, celá nula tři procenta. A teď pro pobavení. Oni dávají menší váhu ambulantní stomatologické péči, která má 0,3 procenta. A je to podle mě naprosto nezbytná věc versus třeba tuzemáku, který má váhu 0,4 procenta, což vychází a chápu, odkud se to vzalo. To vychází z toho, že určitě průměrně. Rodina dá víc peněz za tu Zemák než za zubaře. Na druhou stranu, když ti hnije zub a máš chuť na tuzemák, musí si vybrat jedno. Tak holt prostě si oželí už ten tuzemák, kterej navíc jsem koukal stojí 109 korun, takže jestli zdražil o 20 procent, tak to ti to tě nezabije.

Kuba: [00:05:59] Zatímco když ten zubař si místo dvanácti se dneska říká osmnáct set za plombu, tak to cítíš a nemůžeš to škrtnout. Já to není. To není zbytný výdaj, takže ta struktura těch nákladů se dneska významně mění a těm rodinám tam zůstávají jenom ty nezbytný položky. A třeba benzín je nezbytná položka a ve chvíli, kdy vystřelí nahoru jako v hodně, tak jak se to stalo teďka v březnu a v květnu, tak oni prostě tomu přidávají váhu jenom 1,8 procenta. Ale do toho rodinného rozpočtu to může vléct výrazně víc. Pokud živíš dvě auta a opravdu s tím ty lidi jezdí do práce, tak ta váha, kterou to pro tebe má, je významně větší než jedna celá osm procenta. A jinak doporučuju. Koho to zajímá, tak ten Excel je ke stažení na stránkách statistického úřadu. Dáme na web odkaz. Doporučuju si to projít. Podle mě dneska ten koš tak jak je teď nastavené i je přežitý, protože nezohledňuje to, že ty rodiny si škrtnout dovolenou, škrtnout si divadlo. A právě proto, že u většiny těch nezbytných položek je to podcenění, tak právě když počítáš z toho spotřebního koše inflaci, tak ti vyjde 14 procent, ale ona je reálně třeba 20. Já když jsem to tam naházel jen tak tak v měsíci, kdy statistický úřad udával 13 až 14 procent, tak mi to vycházelo. Nějakých dvacet až dvaadvacet měl. Když to vezmu podle nějaký model novější rodiny o dvou dětech a dvou dospělých, která žije v Praze, tak podle mě už jim to z tý peněženky bere víc než pětinu, zatímco statistický úřad je v tomhle vlastně optimističtější. Proto je rozdíl mezi tím, čemu se říká inflace v novinách a tím, co je podle mě reálná inflace. To znamená, o kolik taková rodina zchudne doopravdy.

David: [00:07:43] Mohl bys? Mně jako úplně obyčejným člověku, který nemá ekonomický vzdělání, vlastně vysvětlit, jak může vzniknout takováhle inflace? Proč najednou máme v obchodech zboží, který stálo před pár měsíci osmdesát korun? Teďka najednou stojí sto.

Kuba: [00:08:01] My jsme se bavili v minulém díle jenom o tom tištění peněz, ale inflace jako taková má vlastně tři hlavní důvody, proč vzniká. Nebo má tři složky. Je to inflace, poptávková, nabídková a nějaká jako setrvat. Činná se jí říká poptávková. To je to, že natiskne hodně peněz, lidí mají hodně co utrácet a je to modelový příklad toho, co se stalo zakoupit dům s byty sama. Jo, lidi ty peníze měli a potřebovali nějakým způsobem zachovat, takže kupovali hodně bytů a ty když prodává byt a vidíš, že to někdo je ochotnej koupit za osm, tak ho prostě neprodáte za šest jenom proto, že seš lidumil. Budeš to prostě oponovat. Taky inflace nabídková. A já se zdráhám říct, že to je to, co teď zažíváme, protože my zažíváme jednoznačně mix všech třech. Je hodně tištěných peněz je malá nabídka a ještě se dostanem k tý setrvačností. Ale nabídková inflace znamená, že dvacet automobilek v Evropě má zájem o kabelový svazky, který se vyrábějí na Ukrajině. Továrna na kabelový svazky je srovnaná se zemí a ty víš, že i jen tak někdo to vyrábět nemůže, musí to mít certifikaci, musí ta linka na to být nastavena a trvá dlouho, než se to rozjede a prostě to zboží není. Takže na ty poslední kusy, který jsou, tak sou strašlivě drahý anebo nebo vůbec nejsou.

Kuba: [00:09:15] Jo, vůbec se k tobě nedokážou dostat. V Číně se zavře přístav, nakoupí se tam stovky lodí. To zase trvá, než se to naloží. Ta logistika se po zase káva. Pokud to zboží už je, tak se se nedá dostat. Takže nabídková znamená opravdu to není tak, že všechno po porostlá ocel, ocel se vyrábí pořád, ty fabriky existujou, ale prostě k těm koncovým zákazníkům se nedostávají. A když už se někam dostane nějaký malý množství oceli, tak je o ně velká velká sháňka. A samozřejmě ty prodejci tu cenu, když pod jo. Takže to je nabídková a potom je tam ta setrvačnost tý složka, to jsme my, co to na nás dopadá. My sice nekupujeme ocel, ale tím, že ty primární výrobky zdražili, tak i výrobky z nich jsou dražší. A my tím, že musíme vydávat víc peněz, tak pak tlačíme na svoje zaměstnavatele, že moji zaměstnanci budou chtít víc peněz. Já jim budu muset přidat, to znamená, budu muset zvednout cenu služeb. A jestliže já svým zákazníkům zvednout cenu služeb, tak oni to budou muset promítnout zase do cen těch produktů. Takže máme takový začarovaný kolečko toho, že si navzájem všichni všechno zvažujeme.

David: [00:10:22] To je ta pověstná inflační spirála.

Kuba: [00:10:24] To očekávání tý inflace je tady v tom případě stejně významný jako skutečná inflace. Jestliže moji zaměstnanci vědí, že jim to příští měsíc jako poskočí, tak už teď na mě budou tlačit a já už teď budu zvedat ceny a novým zákazníkům už rovnou budu říkat vyšší částky. A i kdyby ta inflace byla, bývala nenastala, tak. Tím, že jsme ji očekávali, tak budou určitě nastane. To je takový to sell full flying profesi.

David: [00:10:48] A sebenaplňující se proroctví. Věřím, že se něco stane a ono se to prostě stane.

Kuba: [00:10:52] Přesně tak.

David: [00:10:53] No tak to mi nezní vůbec pozitivně. A co můžeme udělat my jako lidi pro to, aby se tady nestal například scénář? Tuším, Turecko má dneska 75 procent.

Kuba: [00:11:04] My jako lidi můžeme toto zkusit mírně korigovat tím, že budeme vybírat produkty, který nezdraží. Ale ono se to hezky řekne, ale špatně udělá. Ono prostě pokud v tom oboru jeden začne zdražovat, tak ty ostatní nemají úplně důvod zůstávat levný a často nemají ani možnost. Jo, často my tím, že nejsme úplně velký trh, tak prostě tady existuje jeden dva velkoobchody, který prostě zdraží a ono se to promítne do všech. A dneska u obzvlášť u stavebnictví jsou ty marže tak malý, že ty prostě nemáš prostor to zdražení jako spolknout, abys to nemusel zdražit těm lidem. Ve chvíli, kdy máš produkt, který má 30 procent marži, tak si můžeš ukousnout pět procent, aby to tolik nebolelo toho zákazníka. Ve chvíli, kdy máš ve stavebnictví běžně marži dvě až čtyři %, tak tam prostě nemáš kam jít, protože už teď seš na hraně. To znamená, na straně konzumenta si myslím nemůžeš udělat nic. Na straně těch firem nemůžeš udělat nic. Ve chvíli, kdybys byl stát, tak máš vlastně několik hrozně špatných možností. A tady se právě dostáváme do toho, proč i ten díl jsem jmenuje zásahy do trhu. Nemá smysl se bavit o kapitalismu jako celku, ale to zásahů do něj do určitý míry, a to platí pro jiný situace, než jsme teď. Do určité míry volný trh dokáže řešit poměrně dobře i jednorázový výkyvy ve chvíli, když by si měl fungující trh a někdo se rozhodl, že strašně napálí ocelový produkty, protože prostě zrovna je tady jedinej velkoobchod, tak si to může dovolit. Tak prostě vyhodí ocelový jako i na dvě stě korun, jako jsou dneska. To je úplná absurdnost. Tak se velmi pravděpodobně najde někdo, kdo řekne ne a otevře si jinej velkoobchod a bude to prodávat za nižší cenu a bude se to opakovat tak dlouho, dokud se to nedostane na úroveň, která je přijatelná jak pro ty nakupující, tak pro ty prodávající.

David: [00:12:56] To ovšem platí jenom ve chvíli, kdy to zboží k dispozici a mohou koupit nikde levněji.

Kuba: [00:13:00] Přesně tak, ale tohle tady nefunguje, protože ten trh jako takový se zasekl a na takovouhle velkou nedokonalost připravený není. Ty jako podnikatel nemůžeš dělat nic, ty vlastně nemůžeš vykonávat tu svojí tržní roli, kdy hledáš prostor pro nějakou cenovou arbitráž. A jestliže seš schopen to koupit levnější, než se to teď prodává, tak to uděláš. Ty prostě nejsi schopen koupit vůbec.

David: [00:13:24] No dobře zásahy státu, ale pokud jsem prodejce těhle ocelových je klů a já je nekoupím nikde levněji, tak to znamená, že jediný co mi stát může nařídit je ty tu budeš prodávat za tolik, ale já mu řeknu já to nemůžu prodávat za tolik, protože jinak umřeme hlady. Tak stát mi řekne no tak my ti na to dáme nějakou část, takhle to funguje.

Kuba: [00:13:45] Tak teď si popsal hned dvě špatný řešení naráz, který jsem tady měl připravený. Jedna věc je, a to zkoušeli v tom Turecku, který si zmiňoval, když jim zdražil chleba, tak prezident řekl To nejde, lidi mají drahý chleba a zastropovat cenu chleba na nějakou úroveň a říkal si, hádá, vyřešil se tím problém se ho. Vyřešil jsem to a pekaři samozřejmě říkali Tohle je pod naše výrobní náklady. Jo, ono to nebylo o tom, že ty pekaři by měli nějaký zázračný marže a domluvili si nějakej hroznej oligopol, ale prostě to nebyli schopní vyrobit. Takže ne že nebyl drahý chleba. On nebyl žádnej chleba, protože pekaři radši než prodávat chleba se ztrátou, tak radši zavřou a jenom nevydělávají, ale aspoň ne prodělávají obecně. A teď si ukážeme celou tu sérii. Jakmile stát začne zasahovat do trhu, tak je to vždycky průšvih, protože stát dokáže reagovat řádově pomaleji, než jak se hýbe trh. Ty ve chvíli, kdyby si chtěl tím pekařů tím zákonem pravidelně obnovovat ty ceny, tak aby byly udržitelný, tak stejně ta cena může při pádí. Inflaci nebo hyperinflaci může poskočit dvakrát denně. A ty seš schopen na to reagovat vyhláškou? Jak často? Jednou dvakrát do týdne max. No to znamená není. Není šance, že by si tohle dokázal jako státní moloch uřídit? To prostě jako nelze, to znamená ve spoustě případů a teď záleží, kde na zeměkouli se pohybuješ, ale ve spoustě případů by lidi napadlo pojďme teda celý to hospodářství podchytit a budeme ho plánovat, protože tím, že pekaři nemají šanci ovlivnit tu výrobní cenu, tak my nebudeme stopovat cenu toho chleba, ale za stropu chceme cenu těch surovin.

Kuba: [00:15:29] No a zase pěstitelé pšenice řeknou my to za to nejsme schopný vyrobit nebo nakoupit, protože mimochodem pšenice je většina z Ukrajiny a z Ruska, takže to je teďka problém, takže tam to taky nefunguje a když budeš do. Emu. Taky z toho vlastně vznikne centrálně plánovaný hospodářství, jehož největší nevýhodou je, že nefunguje nikdy. Jo, protože stát. To už tu bylo. Jo, my jsme to nezažili my dva, ale určitě si pamatujeme ty historky toho, jak před tím někdo naplánoval jenom X rolí toaletního papíru a ono jich bylo potřeba víc a prostě smůla. No a na 5 let máš naplánováno a prostě nefunguje to tak, že když někdy nějaký produkt chybí, tak se vždycky najde někdo, kdo to odněkud přiveze nebo vyrobí víc. Prostě komise řekla. Háčků na záclony je X a máte smůlu. Jo, přijít za dalších pět let.

David: [00:16:18] Zvlášť u tohoto zlaťáků je to blbý. Když ti dojde třeba po třech letech a měl vydržet pět.

Kuba: [00:16:23] Abychom viděli centrálně plánovaný systému, tak tam do toho vstoupil tehdy požár tý továrny. Ale i tak prostě nelze nikdy naplánovat poptávku na 5 let dopředu, obzvlášť dneska, kdy i za 5 let bude poptávka po produktech, který vůbec dneska neexistujou, že jo? Který vem si, že by někdo v roce 2006 naplánoval poptávku na 5 let dopředu a tak z tý v ČEPS by měl smůlu, protože 2 8 vymyslel Ufon. Takže centrálně plánovaný systém, to je špatně, to to jako nelze. Hlavně ty potřebuješ absolutně nutně mít kontrolu nad celým tím řetězcem. To znamená musíš mít kontrolu i nad tím a místa ma, kde se těží ta úplně nejvíc primární surovina. Proto třeba nelze zavést u nás centrálně plánovaný systém, protože ty stejně závislí na vstupech i uhlí máme dost, ale bauxit vozíme odněkud, takže stejně ty železárny by byly nahraný a nedokážeš absolutně odhadnout. A to co ty jsi zmínil, že jim ty peníze dáš, tak to jsou dotace nebo nějaký pobídky. A to je taky velký zlo, protože ty nikdy nejsi schopen zajistit, aby ta dotace došla jenom tam, kde pomáhá. Dokonce ekonomové už mají dneska do měřeno, že když někdy dáš dotaci a vyrobí už nový pracovní místa, tak jich někdy víc zanikne. Blbý je, že u dotací, ať už je to dotace to nějakýho v uvozovkách dobrýho typu, kdy zachraňuje opravdu lidi před tím, aby zkrachovali třeba během ko vidu, nebo dotace toho špatnýho typů, jako se vypisuje spousta programů na rozvoj, kdy nějakým regionům prostě postavíš nějaký výrobní podnik.

Kuba: [00:17:56] Tak velká nevýhoda dotací je, že když otvírá ten podnik, tak se tam natáhnou pásky, sjedou se politici, novináři, otevře se 10 nových pracovních míst přes tří, hne se páska, klepe se na kladívko a všichni jsou jako spokojený. Je to dobrý. Jenže tím, že ty jsi. Tomu podnikateli vlastně koupil ten podnik a on ho nemusí splácet. A někdo jinej ve stejným regionu si na stejnou fabriku musel hrozně moc půjčit a teď splácí. Tak ten co nemá dotaci, tak to musí promítnout do svejch cen. A teď pochopitelně ty jako zákazník příjdeš a od jednoho je to dražší, o jednoho to levnější, kvalitativně stejný. No tak co uděláš? Koupíš toho toho levnějšího. Jenže ve chvíli, kdy ten bez dotací krachuje, tak už samozřejmě žádný politik nepřijde natáhnout pásku, aby řekl Dneska jsme se tu sešli, abychom uzavřeli 12 pracovních míst, protože jsme jich před dvěma lety 10 vytvořili dotacemi. No a říká se, že když někde vyrobí 10 pracovních míst, tak podle vertikály, podle oborů, v jakým to je, tak jich nikde do roka a půl dvanáct až osmnáct zanikne. Ale není to vidět, protože to je rozprostření. Vypadá to jako neschopnost toho podnikatele podnikat.

David: [00:19:05] Dobře, tak já to zkusím do třetice všeho dobrého. Jsou to daňové úlevy.

Kuba: [00:19:11] Tím, že ta nabídková inflace je do velké míry ovlivněná tím, že se ty produkty nevyrábí u nás, že od Číny to jezdilo buď lodí, tak přístavy jsou zavřený a nebo vlakem přes Rusko, takže to teď taky nelze. Takže proto se k nám nedostávají ty kontejnery skoro vůbec. A samozřejmě logická úvaha těch států by byla když si tu továrnu postavíte tady u nás, tak my vám na to dáme daňovou pobídku, nebudete platit třeba daň z příjmu nebo nebude, uleví my vám z odvodů na zaměstnancích a podobně, což v teoretický rovině je velmi dobrá úvaha, ale funguje jenom v nějakých malejch měřítkách typu. Postaví si malou pekárnu, myčku, protože prostě ten speciální druh těsta, kterej jezdil z dálky, už nejezdí. Tak to můžeš. Ale my se bavíme o větších věcech a tam je strašný riziko, protože přesto je, jak strašidelně to vypadá, tak velmi pravděpodobně. Je to jenom nějaký pár, maximálně pár letej výkyv a zase se to vrátí. A ty ve chvíli, kdy stavíš továrnu, tak její návratnost je minimálně 15 let i s daňovými úlevami spíš 20 a ty i ji eroze stavíš stejný. Budeš tři roky stavět a za tři roky ji otevřeš a tou dobou se spraví v Číně situace a i s kterejma daňovým a pobídka má a možná i dotacemi, tak stejně to v tý Číně bude sekat za 60 procent tvojí ceny i po všech odečtu tech, co jsi dostal za zvýhodnění.

David: [00:20:38] Takže nebudeš konkurenceschopní.

Kuba: [00:20:39] Takže nebudeš konkurenceschopný a ty jsi právě dostavěl steaky. Do toho dal několik svejch miliard nebo desítek miliard a když ji dostavěl, tak ty zákazníci ti řeknou supr, ale my už to stejně zas budeme kupovat. Z Číny do toho nikdo nepůjde a čím pokročilejší technologie, tím horší to znamená. Třeba Samsung si teďka vzal myslím 40 nebo padesát svejch miliard dolarů a staví v Americe továrnu na čipy. A je to velký risk, protože je velká velká šance, že až to dostaví, tak na Tchajwanu už bude všechno v pořádku. Zas tam ty kapacity budou, oni tam taky rozšiřují. A za druhý tam ještě do toho vstupuje jiná věc těch lidí, který uměj správně řešit problémy při praktickým leptání těch waves rohů na ty čipy je na světě jednotky, to znamená, oni budou mít supr kvalitní továrnu a hrozí, že tam třeba nenajdou lidi, který v ní budou pracovat. Stejně jako Škodovka si taky nemůže teďka postavit továrnu. No ty díly, který chybějí, protože to prostě ekonomická sebevražda. Ona by měla peníze a tu jí postavit, ale v průběhu let to nedává dlouhodobě smysl, i když teď budou muset třeba rok nebo rok a půl počkat. Ale ve chvíli, kdy by dostavěli továrnu na kabelový svazky, na čipy na tlačítka do oken, na typický dům, všechny tyhlety součásti, tak se ten trh spraví a veškerá konkurence zase začne kupovat z Asie a oni budou se svejma autama ne konkurenceschopní.

David: [00:22:01] Dobře, takže mně z toho vychází, že řešení je holit se do klidu, dát si nohy na stůl a prostě počkat, až se v Číně rozhodnou, že to všechno prostě bouchnou a celý svět bude zase zásoben krásně tím zbožím.

Kuba: [00:22:16] Tak a teď přicházíme k tomu, že ten opravdu fungující trh má nějakou očistnou funkci. Obecně vzato, to, že krachuje na trhu nějaká firma, není vždycky špatný jako v teoretický rovině na fungujícím trhu. Prostě vždycky nějaká firma vzniká, když najde prostor a ta, co je nejmíň životaschopná, tak prostě odchází z toho trhu. Na pracovní místa to nemá vliv, protože plus mínus se to udržuje víceméně stejně a jenom se jakoby čistí ty nejhorší a nejmíň životaschopný nápady nebo třeba nejhorší způsoby vedení a podobně. Blbý je, že tohle je kromě toho, že to je nezaviněné ta situace pro ty podnikatele, tak hlavně ti to ten trh ne pročistí, ale ono ti to položí na lopatky, velký hráče i malý hráče ve chvíli, kdy ti zkrachují, tak nastartovat celý ten koloběh je strašně obtížný, protože vzájemně čekají na sebe ve chvíli, kdy ti to položí řeč. Z dodavatelů, tak nikdo nebude chtít bejt ten první, kdo přijde s tím rizikem, aby to nastartoval. Protože co když ten poslední to nedá? Protože pokud si ti pak nenastartuje celý řetězec těch dodavatelů, tak všichni před ním nemají komu dodávat, takže vlastně taky zkrachují. To je třeba typický případ. Když Donald Trump tlačil na EPL, aby vyráběl počítače místo Číny v Americe, tak Applu chtěl vyhovět. A že alespoň ty nejdražší nejluxusnější verze těch modelových řad budou dělat v Americe a zjistili, že nemají dodavatele šroubků, že potřebujou takový množství šroubků, že v Americe prostě není nikdo, kdo by kdo dával v těch 100 milionech, jako by psali soutěž a na ideálním trhu by to fungovalo tak, že EPL řekne my potřebujeme 100 milionů šroubků a budou se chtít předhánět firmy o to, kdo dodá těch 100 milionů šroubků.

Kuba: [00:24:05] A ono by to dávalo smysl. Když by celá ta infrastruktura byla v Americe, tak to není jenom o tom, že nikdo, nějaká továrna na šroubky by dostala velkou zakázku, ale v tý továrně by pracovali lidi, který by museli někde bydlet. Někdo by to tam musel vozit, někdo by to tam buď musel odvážet, někdo by se o ty řidiče musel starat, někdo by jim dával benzín, někdo by spravoval ty auta, který na to budou vozit. Někdo by ty lidi, který tam budou někde v okolí bydlet, tak potřebujou někam chodit na jídlo a tak podobně. A vznikne ti kolem toho obrovská na balená infrastruktura tý ekonomiky, takže by to bylo strašně supr, ale nikdo si není jist, než si tam postavit továrnu na šroubky, protože ve chvíli, kdy to ROSTA víš a řekneš ten šroubek bude stát 10 centů, tak přijde někdo z Číny a řekne ale u nás ten šroubek bude stát o jednu desetinnou čárku vlevo a to je neporazitelný. To prostě při těch stovkách milionů kusů, který potřebuješ, ještě někdo zlevní na desetinu, tak tam jako jde patriotismus stranou.

David: [00:25:03] Když si Kubo zmínil tu škodovku, tak já mám pár kamarádů, který si v posledním třeba půl roce chtěli koupit například ENIAC nebo nějaký jiný takovýhle auto právě u Škodovky. A kdy se jako celý nadšený poskládal v tom konfigurák Toru přesně to, co chtěl. Je to vymazaný autíčko, tak jim sdělil, že budou čekat třeba dalšího půl roku nebo až rok.

Kuba: [00:25:28] Na kodiak a se teďka čeká 16 měsíců.

David: [00:25:30] Wow!

Kuba: [00:25:30] A zřejmě to jako není finální datum?

David: [00:25:33] No takže to je vším tím, co jste popsal ty dodavatelský řetězce. Prostě to zboží není, je to pomalý to dodávání a proto čekáme.

Kuba: [00:25:40] To je super dotaz. U Škodovky je to mix obojího. Jednak jsou tam části, na který se čeká a který skutečně nejsou. Kabelový svazky se vyráběly na Ukrajině a ta továrna prostě jako je zdemolovaná.

David: [00:25:51] A ty kabelových svazky se vyrábějí jenom tam.

Kuba: [00:25:53] Jo, ono není úplně jednoduchý vyrábět do automotive, protože ve chvíli, kdy to děláš, tak ty musíš mít strašnou haldu razítek.

David: [00:26:01] Takže certifikace normy musí dodržovat.

Kuba: [00:26:03] Přesně tak. A navíc v tom množství to taky není úplně jednoduchý a v těch časech a v těch termínech to nelze nahradit hned. Ale zdaleka ne všechny věci jsou jako kabelový svazky nebo čipy, který skutečně jako fyzicky nelze vyrobit a sehnat. Pak jsou tam spousta takových věcí. A kdy právě jakoby sekundární dodavatelská neschopnost kvůli tomu, že jedou ceny nahoru? Třeba. A teď dám příklad. Úplně si jako vymýšlím dodavatele, abych nejmenoval nikoho konkrétního, ale řekněme, že máš smlouvu se škodovkou na to, že jim dodá až milion tlačítek na otvírání dveří nebo oken po euru za kus. Doteďka si byl schopen to v Číně vyrobit za půl eura. Doveze to sem, dáš tomu certifikace, otestuje to a za euro to pro dáš super. Máš půl milionu euro zisk a taky aby si škodovka pojistila, že to opravdu do dáš, tak jsou tam smluvní pokuty. To znamená bude tam něco jako za každý tlačí rukou, který nedodá. Až tak zaplatíš půl eura pokutu a teď najednou tobě tak strašně vzrostly vstupy, že tě to v nákladu stojí vyrobit třeba jedna, šest nebo jedna osm euro. A pro tebe jako pro dodavatele je samozřejmě logický. Zajde za škodovkou a řekneš nezlobte se, já to prostě nejsem schopen dodat za tu cenu. Rád bych navrhnul, že to zvýšíme. Jenže kdyby šlo jenom o jedno euro na tlačítkách, tak Škodovka by nenechala stát výrobu na tom. Jenže ve stejný situaci jsou všichni dodavatele tlačítek rámečků na klimatizace, knoflíků ke dveřím, potahů úplně všeho. Takže kdyby každýmu přistoupili na zdražení o 50 procent, tak ta fabie bude stát 600 tisíc. Takže oni řeknou ne, vy máte smlouvu a máte smluvní pokuty. Když to nedodá, ste mi na to nepřistupuje. Mé smlouva je jasně daná a ty když si to jako podnikatel spočítá, tak ty buď můžeš zaplatit škodovce půl milionu euro jako smluvní pokutu za ty tlačítka, když je nedodá, což je jako darda.

Kuba: [00:27:59] Je to škoda a nebo budeš o mnohem víc ve ztrátě. Když ty tlačítka do dáš, tak je pro tebe lepší říct Škodovce, tak ten máte půl milionu euro, ale škodovka nemá tlačítka a stojí jí výroba. Spousta těch věcí by fyzicky šla do dát. Ale ne v tý nasmlouvané ceně. A to se netýká jenom aut. Vem si, co teďka řeší Hradec Králové se svým stadionem, protože nějaká firma tam staví stadion a bylo to za nějakých 500 nebo 600 milionů a má to ocelovou střechu a ocel není a když je, tak je nekřesťansky drahá. A oni teď přišli za městem a říkají Heleďte, sorry, ale v nejlepší vůli. My nejsme schopný to dodat ani v tom termínu, který my jsme vám slíbili. A hlavně ani v tý ceně, ve který jsme vám to slíbili. A teď každej ten úředník je hrozně vystresovaný podepsat nějaký navýšení, protože víš, jak to chodí. To seš jednou nohou v kriminále, i kdyby ten úmysl byl dobrej, stejně jako developeři soukromý mají dneska problém s tím, že maj rozestavěných tisíc bytů, z nichž většinu už prodali ve fázi projektu, že jo, to se často prodá a ještě ve chvíli, kdy je tam tráva a mají tam nějakou relativně slušnou marži a ty stavební materiály dneska zdražily tolik, že oni třeba nejsou schopní ten byt dokončit, ani kdyby z toho nic neměli. Takže oni ve chvíli, kdy ten byt předají hotový, tak pudou vlastně ve ztrátě. A když si vezmeš, řekneš si OK 200 tisíc na jednom bytu, ale ty těch bytů stavíš tisíc jo? Takže na tom projektu můžeš skončit jako stovky milionů v mínusu a nemůžeš s tím dělat vůbec nic. Jako stát nemá, nemá jak ti jako pomoc v tomhle? I kdyby chtěl.

David: [00:29:29] No dobře, tak ale dostaneme se tak tý části, jak to vyřešit, protože mistr povídáme o tom, jak se to děje, co se děje. X sou ty špatný varianty a i nějaká dobra to nedostaneme.

Kuba: [00:29:42] Jo? Ono to má několik špatných řešení a nad nějakým lepším si lámou hlavy i jako větší ekonomický špičky a zatím s ničím nepřišli.

David: [00:29:52] Když větší ekonomické špičky nejsme my dva dokonce.

Kuba: [00:29:56] A určitě bych se nechtěl tvářit jakože, že jsme snědli takovou moudrost, že bysme někomu radili, protože tohle je fakt bezvýchodné tím, že ta inflace nemá jako jeden konkrétní bod, na který by se mohl ukázat prstem, nebo i když má, tak prostě nemůže říct nemohl byste kluci přestat na chvíli válčit, protože já tady potřebuju dostavět stadion, prostě to nikoho nezajímá.

David: [00:30:16] No dobře, takže kdy jsem četl teďka nedávno třeba rozhovor s někým z Černobyl a ten člověk tam říkal, že věří tomu, že ta inflace kulminuje. To znamená, že věří tomu, že to nebude víc jak 15 16 procent letos a v průběhu příštího roku by mohla pomalu začít klesat. Tak ten člověk vlastně říká, že je optimistický z hlediska vývoje světa. To znamená, možná předpokládá, že ta válka na Ukrajině skončí. Předpokládá, že Čína se teda kompletně otevře. Už tam ten klid nebude takovej problém a ty řetězce se obnoví. Říkám to správně.

Kuba: [00:30:52] No, on ten tlak bude obrovskej, protože spousta z těch společností, kterým teďka zvoní hrana, jsou tzv. tu big, tu fail. To je termín, který se začal používat hodně za finanční krize v roce 2. 8. Když padaly Lee Mani, tak všichni si mysleli, že banka Lehman Brothers je tu big tu fail a oni spadnout nechali. A tam se zjistilo, že je dobrý tady ty podniky držet za každou cenu nad vodou. Jo, třeba vezmi si, že když by skončila u nás Škodovka, tak nepropustí jenom těch padesát tisíc nebo kolik zaměstnává lidí. Ale prakticky každej. V Mladé Boleslavi má v rodině někoho, kdo buď přímo dělá ve Škodovce, anebo je navázaný v tom ekosystému, že dodává je ve firmě, která dodává Škodovce a nebo je ve firmě, která dodá firmě, která dodává Škodovce, ale ve chvíli, kdy kdyby padla Škodovka, tak přijde o práci 250 300 tisíc lidí. A to to nelze. A hlavně ty už to jako nevybočuje. Ty pak nemůžeš jako stát říci tak my si tady postavíme polostátní automobilku, tak jako máme polostátní ČEZ, protože to je zase zásah do trhu a stát je velmi špatný hospodář. Takže nechceš a jako postavit si automobilku na zelené louce jenom proto, že to má tradici? V Čechách to taky neuděláš. To znamená, tam jsou velký velký tlaky na to, aby tyhle firmy přežily. A já myslím, že pokud přežijou, tak se to rychle vrátí zpátky. Největší problém je a nebo největší riziko, co hrozí, je, že některý z těch největších hráčů zkrachuje a naruší se tam ten křehký dodavatelský řetězec. A ve chvíli, kdy na konci nějaký jeden velký hráč padne, tak je riziko, že osm, deset, patnáct velkých hráčů po cestě nemá komu najednou dodávat. To jsou často. Jsou to dodavatelé, který mají velmi úzkou specializaci na škodovku. Jsou navázané firmy, který v životě nedodávají nikomu jinýmu než Škodovce. A pokud by Škodovka klekla, tak oni ji nenajdou. Nemůžou najednou přijít, za Dacii a říct Hele, máme tu nějaký přebytečný jako tapicírung.

David: [00:32:53] No a stejně i když si tedy říkáme, že takto ten kapitalismus a ta trh jako nefunguje, tak stejně se čas od času objeví takový jako tendence těch regulací a nařízení. Například teďka naposledy, kdy bylo Evropskou unií nařízeno Applu, aby se zbavil svojich nabíječek a vlastně všichni budou používat USE SBC od příštího roku nebo nebo na dva roky.

Kuba: [00:33:19] Teď mi krásně nahrál na vlastně pointu toho dílu. Jo a to jsou zásahy do tržního hospodářství. Ta regulace je strašně šikmá plocha. Na jednu stranu úplně neregulovaný kapitalismus je opravdu zlo a to to není dobrý. A viděli jsme to vlastně v devatenáctém století na Západě a nepřináší to nic dobrýho, protože to je opravdu takový ten sedmý země duší kapitalismus, kdy se hodně rozevírají nůžky mezi chudým a a bohatej ma, že ty bohatý šeredně bohatnou a ti chudí šeredně chudnou. A to nemusíš bejt úplně levičák, aby ti tohle trápilo, protože ve chvíli, kdy ty lidi hodně hodně zhubnou, tak vlastně ani ty bohatý lidi potom nemají v uvozovkách klid na práci. Nicméně pokud vím, tak úplně neregulovaný kapitalismus v žádným alespoň trošku vyspělým státě neexistuje. No vždycky je tam aspoň základní míra nějaký regulace, což je mimochodem to, proč dlouho Amerika platila za takovou tu zemi, kdy tam byly opravdu jenom ty nejnutnější, nejmíň normálnější restrikce pro podnikání. Ale jinak ty jako podnikatel asi nebyl svázaný příliš mnoha předpisy. Dneska se Amerika dostává trošku do stejný pozice jako Evropa. V mnoha ohledech je na tom ještě hůř než v Evropě.

Kuba: [00:34:35] V mnoha oborech máš dneska takový množství regulací, který musí dodržovat, že to skutečně limituje tu funkci toho volného trhu, kdy někdo vidí, že by dokázal něco sehnat levněji a prodat třeba kvalitněji a levněji. Takže v ideálním světě by si na to založil firmu a začal by v tom oboru podnikat. Ale ten člověk si v reálu řekne to by sice podnikatelsky dávalo smysl, ale já nejsem ochotnej se podřizovat takovýhle mu množství regulace. Koneckonců tohle bylo předmětem velkých sporů. Když jsme vstupovali do Evropský unie, tak třeba francouzský zemědělci si strašlivým způsobem stěžovali na to, že budou nekonkurenceschopné, protože český brambory se daly vyprodukovat se ziskem, prodat za levnější částku, než za jakou je oni byli schopní vůbec nákladově vypěstovat. A taky se to řešilo zásahem do trhu, že Evropská unie vlastně odměňoval český zemědělce za to, že nebudou pěstovat nějakou konkurenční plodinu a vlastně za to, že to pole bude ležet ladem, tak dostávali přímo zaplaceno, což zase vede k celý sérií. Ty vlastně jak na začátku jednou do toho trhu zasáhne již tak horský veš a nikdy nevíš kde to jako popadá dominový.

David: [00:35:46] Ale mě vždycky přišlo trošku úchylný, byť to jako tržně. Chápu, že například vyvážíme český vajíčka a dovážíme vajíčka z Nizozemska.

Kuba: [00:35:57] Nevím, jestli si sledoval, jak teď do Ostravy přijelo uhlí z Austrálie. Já kdybych byl ostravský horník, tak já bych sežral boty vzteky. Vem si, že my jsme v Ostravě ty doly pozavírali a teďka to uhlí pustíme přes půl světa. To znamená pointa toho dneška je, že kapitalismus bez regulací absolutně nefunguje. Společensky kapitalismus s příliš mnoha regulacemi absolutně nefunguje, často ekonomicky ani společensky. A na těch politicích právě je, aby našli tu extrémně tenkou hranici, kdy ještě je to regulovaný dost na to, aby se lidi neměli úplně špatně a zároveň aby ti to ještě umožnilo podnikat.

David: [00:36:37] My jsme to už sice nakousli, ale já se zeptám a zkusím ještě úplně poslední věc, jestli náhodou to řešení nenajdu. Teďka tady v našem potkal tu. Bylo by třeba do budoucna řešení, abychom všechny ty součástky například do těch aut vyráběli vždycky a čistě pouze striktně lokálně v těch daných zemích, kde se to auto prodává.

Kuba: [00:36:58] Ne u nich. To je to proto, že obecně ten volný trh, a to podnikání jako takový, je tzv. hra s nulovým součtem. Ve chvíli, kdy ty země se dokážou spolehnout jedna na druhou, tak na tom dokážou obě dvě získat víc, než kdyby byly izolací logistický. A to je vlastně třeba to, proč vzniklo původně Evropský hospodářský společenství, předchůdce Evropský unie. To nebylo proto, aby někdo z toho vygeneroval víc. Ale bylo to proto, že ty, když propojila ty země ekonomicky takhle strašně moc, tak potom nehrozí, že by se napadly vojensky. Vlastně původní myšlenka toho byla, že musíme zabránit nový válce mezi Francií a Německem, a proto se Francie s Německem tak strašně ekonomicky propojily, že kdyby se dneska napadly, tak obě ty země by byly totálně ztracený. To by prostě nešlo. Oni si nemůžou ekonomicky dovolit spolu válčit, protože jsou na sobě naprosto závislí. Takže Evropský hospodářský společenství jako první pochopilo, že když budeš apelovat na státy a politiky, nezabíjejí te se navzájem, protože to přináší lidem utrpení, tak na to nikdo moc neslyší. Zatímco když řekne Češi, nezabíjejí te se, protože to oběma vašim zemím přinese takovej ekonomický propad, že vaši voliči budou naštvaní a nezvolí vás, tak to už je něco, na co ty politici slyší. A v Evropě, alespoň v tom hospodářským společenství, to funguje, zdá se, zatím výborně. To je třeba to, proč spousta lidí neočekávala na východě Evropy nějaký vojenský konflikt, protože to z tohohle ekonomického hlediska absolutně nedávalo smysl.

David: [00:38:35] Tak jo, Kubo, mockrát díky za zajímavý povídání. Já si myslím, že se z toho spousta posluchačů odneslo zajímavý informace a nám už nezbývá jenom než se rozloučit. Takže děkujeme, že jste byli s námi a těšíme se na vás u dalšího dílu. Potkáme tu zjistím víc. Já jsem David.

Kuba: [00:38:53] Já jsem Kuba.

David: [00:38:53] Mějte se!

Kuba: [00:38:54] Ahoj, díky, ahoj.