Historie padělání peněz je stejně dlouhá, jako samotná historie peněz. Proč chtěli padělatelé vykopat ostatky Abe Lincolna a jak se ve starověku platilo válečné výkupné falešnými mincemi? A jak s paděláním peněz souvisí inflace? Na to se dnes zaměří Kuba s Davidem a jako vždy to bude epizoda plná příkladů.
Strojový přepis epizody
Tento přepis z hlasu do textu provedl automaticky počítač. Zatím v textu dělá často chyby, ale snaží se, odpusťte mu tedy prosím gramatiku a stylizaci:
David: [00:00:02] Ahoj, vítáme vás u dalšího dílu podcastu Zjistí víc. Já jsem David a mám tu i Kubu.
Kuba: [00:00:07] Ahoj,
David: [00:00:08] a dneska se budeme bavit o padělání peněz, abychom se do tohoto tématu pořádně mohli ponořit, tak si nejdřív pojďme říct něco o historii.
Kuba: [00:00:16] Úplně na začátku a teď z našeho hlediska je to řádově 10 tisíc let před naším letopočtem, kdy ty skupiny byly hodně malé, tak se každý věnoval všemu a nebyla vlastně potřeba nějaký transakční směny, něco za něco prostě někdo ulovil a zbytek tý tlupy měl hlad, tak mu to jídlo prostě dal, protože příště a když jsi měl hlad ty a on něco ulovil, tak jste si to prostě navzájem věnovali. Ale potom, a to jsme někdy v nějakým šestým tisíciletí před naším letopočtem začíná docházet k něčemu, čemu dneska říkáme dělba práce. Jeden si uvědomil, že dělá líp, to druhý ono a věnovali se jenom svejm specifickým činnostem. Zároveň tam dochází díky posunu v zemědělství k velkému nárůstu počtu lidí v těch skupinách a tam tím vzniká potřeba tý skutečný směny, protože ty vyrábí již nebo pěstuje už. Nebo chováš jenom nějaký určitej výstup a potřebuješ výstupy práce všech ostatních a zároveň je vás tam díky posunu v zemědělství už hodně na to, aby si se všema měl vztah založený na tý čistý nezištný lásce, kdy si dáváte věci, protože je prostě potřebujete a najednou se tam objevují ty transakce něco za něco. A teď tam narážíš na takový praktický problémy, jakože když pěstujete pšenici a někdo jinej chová krávu, tak vy spolu sice můžete obchodovat, ale on nepotřebuje tolik pšenice, aby mu to vynahradil o celou jednu krávu. A pro tebe zase, když ti dá jenom čtvrtku krávy, tak ty z toho moc mlíka ne vyprodukuje.
Kuba: [00:01:46] Takže velmi rychle tenhle směnný obchod přechází k něčemu, čemu dneska říkáme komoditní platby. To znamená, oni měli něco, co fungovalo jako naše peníze, ale nebyly to ani mince, ani ani drahý kovy. Ještě ale obchodovalo se v nějakých univerzálně používaných nástrojích, předmětech a nebo nějakým dobře dělitelné jídle. To znamená, ty jsi mohl někde směnit svojí pšenici za nůž a X nožů si vyměnil za nějakou krávu a tam už bylo v pořádku přijímat tyhle platby, protože on ji zase mohl směnit dál. Ta až o nějaký čtyři tisíce let později tak, že jsme ve druhým tisíciletí před naším letopočtem se začínají sjednocovat a standardizovat ty platební prostředky. Není to ještě pořád mince nebo peníz, tak jak ho známe, ale začínají se hmotnostní a velikostně sjednocovat zrníčka stříbra, aby se místo váhy daly počítat, protože to bylo mnohem praktičtější. A nejenom, že je to praktičtější, ale hlavní motivátor. Čem je tady pravděpodobně snadná zdanitelných. Protože ty, když jsi byl vládce nějakýho regionu, tak vybírat daně v produkci přírodní bylo sice fajn do nějaký míry, ale pak už si měl těch ovcí a koz a krav a pšenice takovou spoustu, že když si zrovna potřeboval vyrobit zbraně nebo postavit silnici, tak to z těch krav prostě nešlo. Takže se tady postupně velmi rychle přechází na jednak drahý kovy, jednak nějaký standardizovaný velikosti.
David: [00:03:13] A platilo to tak všude po světě. Bylo to taky u nás.
Kuba: [00:03:17] Pokud jsme v roce sedmnáct set před naším letopočtem, tak jsme se bavili o Mezopotámii, tak v tu chvíli je v našich končinách ještě nějakých dva tisíce tři sta let na hoře Říp jenom průvan. Jo, praotec Čech tam podle různých pramenů přichází někdy mezi lety 480 až 644. Podle legend to znamená, tady jsme sedmnáct let před naším letopočtem a on přichází až jako pátým, šestým nebo sedmým našeho letopočtu. A až nějakým devátým anebo sedmým podle toho, jaký pramen bereš buď v devátým století před naším letopočtem v Číně, anebo sedmým století před naším letopočtem v Malé Asii, což je dnešní Turecko. Vzniká něco, čemu bychom skutečně už mohli říkat mince toho našeho střihu. Jsou to kapičky elektra, do kterých se vyrážela značka toho panovníka, který certifikován. Ano, tohle má nějakou váhu a nějakou ryzost a tím se už mohlo platit. Takže tam vzniká první mince někde mezi devátým sedmým stoletím před naším letopočtem.
David: [00:04:18] Promiň, elektron.
Kuba: [00:04:19] To je přírodní směs zlata a stříbra. Mimochodem tím, že šlo víc o váhu toho kovů než o nějakou velikost a značku, tak to se dochovalo až do dneška, protože spousta měn se jmenuje podle váhových jednotek. Všechny nás napadne libra, ale i takový věci jako šekel nebo peso jsou starý váhový jednotky. Tady se může zdát, že problém směny je vyřešený a že mezinárodní obchod může existovat. Ale právě dochází k tomu, že ve chvíli, kdy si vydáváš jako panovník nějaký svoje platidlo a neustále, zejména kvůli válkám, potřebuješ mít víc a víc peněz, tak je to trošku láká tu šidit. Jo, ty máš toho kovu jenom nějaký omezený množství, což je mimochodem ta příčina toho, proč to má nějakou hodnotu. A teď přemýšlíš, jak by jsi si jich mohl vyprodukovat víc. A ty doly těží jenom nějaký určitý množství. Takže co tě napadne jako první, že trošku šidí ten kov?
David: [00:05:19] To znamená, že jedno z prvních padělání v historii se dělo přímo u toho zdroje vydávání?
Kuba: [00:05:27] Přesně tak. A teď vznikal problém s tím, že tu opravdu řeckou ryzí měnu by mezi sebou ty jednotlivý regiony akceptovali rádi. Dokonce už velmi brzo. I někde okolo přelomu našich letopočtu začíná vznikat i nějaký směnný kurz mezi těma jednotlivými měnami. Problém je, že ten je stanovený k tý ryzí nefalšovaný měně. A teď, pokud si jedna strana všimla, že ten panovník do toho přimíchat má místo zlata měď, tak ti najednou ty obchodníci přestali akceptovat tu měnu a celý ten systém se trošičku hroutí.
David: [00:05:58] No tak to jsou mince. Ale co bankovky? Ty vznikly v podobné době?
Kuba: [00:06:02] Vůbec ne. První bankovku jako takovou máme v Číně až v jedenáctém století našeho letopočtu.
David: [00:06:09] Proč až tak pozdě?
Kuba: [00:06:11] Protože to vyžadovalo extrémní důvěru mezi lidma a tím státním zřízením, která do tý doby prostě nemohla existovat. Bankovka tím, že nemá sama o sobě žádnou hodnotu, tak ty musíš věřit nějaký bance nebo státu nebo nějaký instituci, která kryje tu hodnotu, že ti ji vydá. Bankovka je nesmírně praktická a vlastně vznikla tak, že ty, když si si do banky uložil nějaký peníze a ona ti dala potvrzení, tak pro tebe bylo na cestách mnohem bezpečnější si zašít do kabátu jenom to potvrzení. A pak už byl jenom krok k tomu, že se mezi sebou domluvilo víc bank na různých koncích tý říše. A ty jsi si cestoval jenom s tím potvrzením a oni si pak vypořádali ve velkým objemu ty závazky vůči sobě, který už může panovník chránit. To už je velkej převoz hodnot. V Číně to bylo už v jedenáctém století a v Evropě dokonce až v sedmnáctým století. Bylo to v roce 16 set šedesát jedna ve Švédsku a bylo to trošku z nutnosti, protože Švédové tou dobou vydávali měděný mince. Měď měla neskutečnou hodnotu, protože byla na rozdíl od stříbra a zlata ještě dostatečně tvrdá na to, aby si z ní mohl něco vyrobit a zároveň byla stejně vzácná. Tou dobou jsou dokonce období, kdy měď měla trošku větší hodnotu než zlato. Stejně jako stříbro mívalo větší hodnotu než zlato. A Švédové z toho vyráběli mince. A pak se objevili noví postupy v sedmnáctým století, kterým se začalo těžit obrovským množství jednoduchým způsobem mědí. Takže cena tý mědi extrémně klesla. Stát na to nereagoval, takže vydával pořád měděný mince a museli vydávat větší a větší. A poslední mince, která se v druhé polovině 17. Století vydávala, tak měla velikost stokrát 70 cm. Byla to jediná deska o velikosti klasický pracovní desky stolu. Takže to muselo bejt supr praktický.
David: [00:08:01] Platidlo se tedy měděnými paletou emi.
Kuba: [00:08:04] Ano, ale pořád to splňuje definici mince. Jo. Švédové byli první, kdo řekl Pojďme přeskočit nějaký vývojový stupně a rovnou uděláme. Uděláme papírový peníze, protože jejich bankovní systém už tehdy fungoval velmi dobře, takže jejich státní banka začala vydávat první peníze.
David: [00:08:21] Já si myslím, že to byl výbornej krok, protože komu by se asi chtělo, když jde na nákup do obchodu, tak sebou mít čtyři kamarády, který mu pomůžou jíst ty peníze, kterýma zaplatí.
Kuba: [00:08:30] To bych si potřeboval mnohem víc než 4 kamarády.
David: [00:08:32] Pojďme se teďka zaměřit na to samotné padělání, jak to bylo u mincí.
Kuba: [00:08:37] U padělání musíme vždycky rozlišovat, jestli se ho dopouští ten uživatel, to znamená my jako lidi, který s těma penězma platíme, anebo ten emitent, ať už je to banka nebo stát, protože ty byly v úplně stejným pokušení jako my. My už jsme to nakousli, že se tam přibývala měď místo zlata. Ono to do určitého množství není poznat. A mimochodem z toho pochází ten zvyk kousat do mincí. Jestli jsi viděl v pohádkách někdy, že dostaneš zlatou minci a kousne se do ní, a to je proto, že když je opravdu zlatá, tak v ní necháš zubama velmi snadno v RIP. Pokud je v ní měď, tak je to obráceně a bolí to. A není, není pravá. Nejenom že se tam přelévala měď, ale dokonce se dělaly úplný falzifikáty, že se vzala olověná mince nebo ocelová mince a jenom se skutečně po zlatě lila. Tohle se používalo hlavně kdysi. Platil směrem ven a ve svým oběhu to nechceš, ale naopak. Pokud ti někdo donutí platit nějaký válečný reparace, tak vyrobí spoustu malých ocelových mincí ček, který nemají žádnou hodnotu. Tý protistraně to nepomůže, na první dobrou to nepozná, tak jim to odveze. A máš vlastně vyřešeno, co je jenom pozlacený. A samozřejmě se mince falšovali i na straně lidí. Oni sice neměli metody A a nástroje k tomu, aby si mohli odlít vlastní minci a to neznamená, že se nedopouštěli nějakýho peněz zo kazet. Tví nejoblíbenější bylo, když ta mince byla kulatá a neměla vlastně úplně standardizovaný rozměr, tak oni vzali nějakej ostrý nástroj a okrouhlý okolo. Normálně ji ostří dávali.
David: [00:10:05] Jako když krádež.
Kuba: [00:10:06] Brambory přesně jako když loupež, brambory. A ty odřezky buď někde postavili, anebo tím, že to je drahý kov, tak prostě i ty odřezky samy o sobě měly nějakou hodnotu. Vždycky se našel někdo, kdo už je schopen s ním a potom jako pracovat dál. To znamená, nacházíme dneska mince, stejný emise naprosto rozdílných velikostech, protože někdy šly ty lidi opravdu extrému. Tomuhle se dá zabránit snadno a naše vlastní mince třeba nejsou pozůstatky tohodle byť jenom estetický, protože česká koruna nemá v mincích žádný drahý kov, tak když si všimne, jak zubatý okraj má deseti koruna anebo hranaté i okraj má dvacetikorunu koruna, tak to je přesně pozůstatek toho, co se dělalo na historických mincích právě proto, aby nešli o ukrajovat, protože ve chvíli, kdy ty zuby si okres, tak to bylo velmi snadno poznat.
David: [00:10:55] Takže dneska už tam ty hrubky slouží jen jako připomínka historie.
Kuba: [00:10:59] Ano, dneska je to jenom odkaz k tomu, co se na mincích dělalo dřív. Česká koruna nemá v mincích žádný drahý kovy, takže tam nemá absolutně smysl. Je ukrajovat.
David: [00:11:07] A z čeho jsou ty české mince?
Kuba: [00:11:10] Český mince mají vždy základ v galvanicky pokřivený oceli. Stříbrný mince jsou prostě jenom ocel. Ty mince, který jsou zlatý, to znamená buď dvacítka, anebo vnitřek padesáti koruny. Tak to je slitina mědi a zinku a hnědé mince, to znamená deseti. Koruna a vnější okraj padesáti koruny jsou měď. To jsou u té. Nauč se po měděný pozor, není ten celej okraj s mědí, ale i je to pořád ocelový vnitřek a jenom je tam velmi ten moučka a vrstva nějakýho ukotvení. A když jí zahrabe ša, zase jí za pár let vykope. Tak česká mince nevydrží ani několik let v zemi. No po dvou, třech letech ta mince je jako znehodnocena.
David: [00:11:49] Takže abychom tuto část shrnuli naši milí posluchači, mince není potřeba ukrajovat.
Kuba: [00:11:54] Ano, na ukrajují desetikoruny.
David: [00:11:56] Kubo, pojďme si říct takovou hypotetickou situaci. Co kdyby ta naše dvaceti koruna byla ze zlata? Jakou by měla hodnotu?
Kuba: [00:12:05] Můžeme to spočítat ve chvíli, kdy i za poslední měsíc i vlivem mezinárodních událostí je cena zlata nějakých milion tři sta šedesát tisíc korun za kilogram. A teď se investorům ježí vlasy, že nepoužívám trojskou unci, ale kilogram, to se bude počítat. Tak máš třináct set šedesát za gram a dva. Koruna váží osm, celá 43 gramů. To znamená, že by měla skoro přesně hodnotu 1 asi 1000. Ale pozor, to je investiční zlato, když by si s takovou mincí přišel do výkupu zlata, taky za to dají čtyři tisíce korun a pošlou tě domů.
David: [00:12:41] Tak to máme mince. Pojďme si teďka říct něco o padělání bankovek.
Kuba: [00:12:45] A dáme si to rovnou na příkladech. V roce osmnáct set sedmdesát šest existoval pán. Ten se jmenoval Ben Boyd a ten pracoval jako rytec, který vyráběl ty radnice pro americký dolar. Oni teda sinice nevydrží dlouho, to znamená, potřebovali pořád nový, takže to bylo konstantní. Jo, full time zaměstnání a on kromě toho, že ryl pro stát, tak kryl i pro sebe a vyráběl velmi kvalitní falzifikáty dolaru, přestože tam je spousta dalších překážek. Ty musíš sehnat správný papír, správný barvy a podobně, ale to už ten jeho tým zvládl a on jim ryl ty radnice, takže to bylo k nerozeznání a oni na něj přišli, zavřeli ho a ta jeho skupina sice chvilku pokračovala dál v tom, že tiskla falešný dolary, ale ty razící se velmi rychle opotřebovávají, takže oni ho potřebovali dostat ven, protože bez něj nedokázali tu práci udržet ta kvalitní. A teď samozřejmě z vězení ho jako ne osvobodí. Už to bylo velmi dobře hlídaný, tak vymysleli, že vykopou ostatky Abrahama Lincolna. Unesou je, protože ty měly velkou emoční hodnotu pro Američany a vyměňují je za propuštění Bena Boyda a nějakých 200 tisíc oprav lidských dolarů k tomu. A ten plán skutečně existoval, ale ve chvíli, kdy přišli na hřbitov a začali kopat, tak je sebrali a odseděli si to všichni do plna Kubo.
David: [00:14:06] Možná bychom mohli říct, protože dneska, když se řekne tisknutí peněz, tak já si představuju ty dotační tiskárny, jak plivou ty peníze. A ty teda mluvíš o radnicích, což mi přijde spíš jakoby z mincovnictví. Jak se tehdy tiskly peníze?
Kuba: [00:14:20] Myslím tím radnici ve smyslu lisu. Jo, tehdy to bylo něco jako tiskařský lis. Když zůstaneme v roce osmnáct set sedmdesát šest, to je nějaký padělatelství významný letopočet, tak tou dobou se do Ameriky přistěhoval Háva a pan inženýr Emanuel Langer. A to je pero kreslíř. A on nedokáže ty padělky tisknout, ale kreslí tak výborně, že to zvládne i s těma detailem. A ty padělky jsou k rozpoznání. On je opravdu kreslí. Dá mu to hrozně práce a nakreslí jenom asi pět nebo šest bankovek měsíčně. Ale tím, že tiskne stodola rok nebo kreslí stodola roky, tak mu to stačí tehdy k extrémně skvělému vyžití. A jediný, co ho prozradilo, že byl v baru a zaplatil bankovkou, kterou nakreslil. A na tom baru bylo něco rozbitého. A ta bankovka se rozbila a ten barman ho prásknul, takže ho zavřeli. Je zajímavý, že dodneška ty nesmíš vlastnit jeho výtvory, protože se stále považují za padělaný dolar a jenom vlastnictví padělaných dolarů je trestný. Což dává smysl. A přesto, že je to velmi nelegální, tak jeho výtvory se prodávají na trhu s uměním za nesmírný ceny, protože on byl vlastně umělec.
David: [00:15:34] To jsem se právě chtěl zeptat, jestli i v tom případě, že to je umělecký a sběratelský předmět, tak jestli i to je vlastně proti americkému zákonu.
Kuba: [00:15:42] Ano, a dostaneme se k tomu v pozdější části toho dílu, že státy si velmi ostře hlídají tenhle segment svých pravomocí. Pokud si stát vydává svoje peníze, tak je velmi nekompromisní v tom, když mu je někdo padělal. A umění neumějí. Je to prostě padělek dolaru, kterej mimochodem by byl pořád dneska jako zaměnitelný.
David: [00:16:01] Ono jde vlastně o to, že ta měna furt funguje, že jo. Takže na rozdíl od spousty jinejch bankovek a mincí, který už neplatí a jsou prodávaný ve sběratelství, tak vlastně to nejde, protože dolar furt platí.
Kuba: [00:16:12] Přesně tak. Sice je vidět, že to je stará bankovka, ale teoreticky je pořád platná. Když potom po skočíme o nějakých padesát let, tak v roce devatenáct set dvacet čtyři. Jsme v Portugalsku, kde nějaký pan ras zjistil, že falšovat bankovky je hrozná práce a pořádně jim to nejde. On měl svoji tiskařskou dílnu, ale tehdy už jsou bankovky na poměrně vysoké úrovni. Ty ochranný prvky už tam jsou, takže ty musíš perfektně trefit papír, musíš perfektně trefit barvy, musíš mít výbornou prasnici a celý to sehnat dohromady. Už tou dobou bylo skoro nemožný a on si uvědomil, že Portugalsko nemá vlastní tiskárnu a nechává si tisknout bankovky v Holandsku a napadlo ho, že než falšovat bankovky, což už je těžká disciplína, tak může zfalšovat dokumenty, což jde poměrně dobře. Vydal se do Holandska a tvrdil, že je z Portugalský národní banky a objednal si tam emisi extrémního množství opravdových peněz. A vlivem náhody a vlivem poměrně dobrýho propracování mu to skutečně prošlo a oni mu na tiskli legální, ne rozpoznatelný. To vlastně není padělek. Jo, to je jenom jako duplicitní emise peněz. Oni mu na tiskly bankovky v hodnotě skoro dvou procent tehdejšího hrubého domácího produktu. Tehdy to nebylo nikomu v tý tiskárně divný proto, že státy už tehdy dělaly se svým peněžním systémem různý nekalý věci a on v tom Holandsku předstíral, že ví, že to není OK, že on vlastně písknul bankovky, který měly stejný čísla jako bankovky, který už existovaly.
Kuba: [00:17:50] A ta tiskárna se ho jako ptala, jestli jestli je to v pořádku a on tvrdil, že ano, že to jsou bankovky speciálně určený pro Angolu, což byla portugalská kolonie a že je to v pořádku a oni věděli, že to je trošku chmelová. Ale nebylo to na tehdejší dobu nic podezřelého, obzvlášť od Portugalska, takže mu je prostě na tiskly a on se neprověřil hned. On je skutečně vzal do tý Angoly, tam je začal utrácet a způsobil tam neuvěřitelný hospodářský boom a dodneška tam má všude sochy. Proč oni ho oslavují skutečně jako mecenáš? Ano, místního hrdinu, protože on si tam založil banku a vlastně ta Angola se díky němu začala mít skutečně dobře a s jídlem rostla chuť. A on se pro vařil až tím, že si chtěl zlegalizovat zpětně tu emisi. Takže začal nakupovat akcie Banco de Portugal a když by byl většinový akcionář, tak by se stal guvernérem banky a tím pádem by mohl zpětně dát razítko na to, že ta emise by byla O.K., takže by to ani nebyl trestný čin. A ve chvíli, kdy dosáhl, myslím, že se říká, že měl reálně asi dvě nebo čtyři procenta, tak portugalský bance to začalo bejt divný. Začali vrtat do toho, kdo to vlastně je. Zjistili, že to je propuštěný trestanec z minulosti a pak jim došlo, odkud se ty bankovky berou.
David: [00:19:05] No, nápad je to v podstatě geniální.
Kuba: [00:19:08] Ano, dneska bysme tomu řekli out of the box singing a speciální kategorie falšování bankovek jsou války. Už od dob napoleonských válek falšují měnu nepřítele válčící strany. Týká se to napoleonských válek, první světový, druhý světový. To, co si neuvědomovali, je, že oni sice dlouhodobě tu ekonomiku nepřítele poškozovaly, protože mu devalvoval měnu, ale krátkodobě mu vlastně hrozně pomohli. A je to věc, která se dneska považuje za naprosto normální. Říkáme tomu kvantitativní uvolňování, a když někdy dojde k nějakýmu ozbrojenému konfliktu nebo k nějaký krizi typu CORONA virus, tak se rozběhnou tiskárny a dneska si to ty státy dělají samy a říkají tomu měnová politika, což tehdy samozřejmě netušili. Mysleli si, jak strašně to toho nepřítele poškozuje, ale když je nacisti přivezli do Londýna velký množství liber falešných, tak tím vlastně krátkodobě pomohli. A je to něco, co ta válkou zkoušená ekonomika krátkodobě potřebuje za cenu toho, že jí potom vznikne procentní inflace. Tak to je, to je malá daň.
David: [00:20:10] Já jsem na začátku Kubo zmiňoval, že jedním z trestu za padělání je dokonce až smrt. Pojďme si teďka něco říct o těch trestech právě za padělání.
Kuba: [00:20:19] Státy si už od začátku uvědomovali, jakou škodu by jim působilo, kdyby někdo z obyvatel se chtěl dopouštět. Peněz ho kazí dětství. Potřebovali ty tresty nastavit tak, aby byly skutečně odrazující a v naprostý většině států. A teď se bavíme o středověku, kde ty záznamy máme, tak v naprostý většině bylo peněz ho kazetový, postavený na úroveň vlastizrady. Bylo to něco, jako když by si chtěl zabít krále. To znamená, pokud si zfalšoval minci, tak oni tě naprosto exemplárně potrestali. U mužů to bylo tvrzení, u žen to bylo upalování a vlastně dodneška se nám to přeneslo i u nás. V naší stávající právní úpravě máme tresty za padělání peněz srovnatelný s vraždou. V průměru je to o nějaký rok dva míň, než je průměrný trest za vraždu.
David: [00:21:10] Teď si Kubo, pojďme říct, jak s tím souvisí zlato.
Kuba: [00:21:13] Až do nějaký první světový války, byla naprostá většina měn na světě vázaná na nějaký podkladový aktivům. Ve většině případů to bylo zlato a ta bankovka, kterou jsi měl v peněžence, svazovala, že nějaká státní instituce má někde v trezoru uloženou nějakou hodnotu, třeba ve zlatě, jejíž část ta bankovka zastupuje. To znamená, ten papír měl nějakou reálnou hodnotu, byť to třeba nebylo vždycky přímo s ním čitelný. Ty jako občan si většinou nemohl přijít do tý národní banky a říci Dejte mi zpátky to zlato. Ale z účetního a mezinárodního hlediska to mělo velmi důležitej dopad, který si zachvíli ukážeme, že ta měna byla fixovaná k nějaké hodnotě, což má z hlediska občanů výhodu v tom, že stát nemůže vydávat nekryté peníze. Z hlediska státu to má velkou nevýhodu v tom, že stát nemůže vydávat nekryté peníze a ve chvíli, kdy přišla válka, tak jediná šance, jak tu vojenskou mašinérii uživit a ozbrojit toho nepřítele, bylo překvapivě vydávat nekryté peníze. To znamená, tady ten standard museli postupně opustit. Většina těch zemí na to šla tak, že neopustila hned krytí zlatem, ale řekla Místo toho, že dolar zastupuje dvacetinu unce, tak najednou zastupoval 40 minu unce a 60 minu unce. Až pak jim nezbylo nic jiného než úplně ustoupit z toho krytí hodnotou a prostě tiskly. A málokterá země se k tomu vrátila. My tím, že jsme po první válce až vznikli, tak jsme byli poměrně střídmý a na český koruně byla snad od vzniku napsaná věta, že tato bankovka zastupuje 44 celá.
Kuba: [00:22:53] A teď abych nekecal, myslím 38 nebo 58 miligramů zlata. Nikdy nebyla koruna s ním čitelná. Jo. Od. Od jejího vzniku jsi nikdy jako občan nemohl přijít a říct dejte mi to zlato, ale ta koruna byla pevně vázaná na zlato uložený v trezorech národní banky. Já tady musíme udělat důležitou zastávku u něčeho, čemu říkáme Bretton Woods Key systém. To byla věc, která se připravovala od roku 42. Ten s ním se uskutečnil v roce 44. A Spojeným státům ve spolupráci s Velkou Británií se povedlo svět přesvědčit, aby opustily krytí svých měn zlatem a přesvědčili je, že krytý zlatem bude jenom dolar a ostatní měny budou navázány na ten dolar, což je vlastně jakoby to stejný. Zároveň, aby tomu dodali váhu, tak slíbili, že dolar bude přímo s měnitelnou ji za to zlato. Státy s tím souhlasily. Tehdy v průběhu druhé světové války to dávalo docela smysl, protože Evropa byla zdevastovaná a ten dolar tehdy představoval poměrně zajímavou tvrdou měnu. Nevýhoda spočívala v tom, že ve chvíli, kdy ty ostatní země na to přistoupily, prodali zlato a nakoupili dolar, tak zatímco americká strana garantovala v tý původní dohodě, že dolar bude pevně přivázaný ke zlatu kurzem nějakých jedna třiceti na trojský unce a dolar, tak ve chvíli, kdy se tohle stalo, tak americká strana začala produkovat mnohem víc dolarů, než by odpovídalo množství zlata, který měli v tom Fort Xu uložen. To se těm ostatním vládám samozřejmě nelíbilo, takže postupně začali vyžadovat zpátky směnu z dolarů na to zlato.
Kuba: [00:24:33] A ono to několik desítek let fungovalo, protože po druhý válce měla Amerika gigantickou zásobu zlata, takže mohla vyplácet v tom původním stanoveným kursu, byť to vlastně tou dobou už bylo pod cenou, protože oni ten dolar zde válcovali, ale ta smlouva zněla jasně. Až potom přišel rok sedmdesát jedna zlato, začalo docházet moc a tehdy byl u kormidla Richard Nixon a Francie s Velkou Británií provedli požadavek na zpětnou směnu nějakýho obrovského množství dolarů za zlato. A patnáctého srpna? Devatenáct set sedmdesát jedna. Richard Nixon řekl Sorry, ale ne, my vám to už nezměníme, vypověděl tu dohodu a tzv. uzavřel zlatý okno a prostě jim nevyhověl a zůstal jim dolary. A tohle je poměrně zásadní milník, protože doteď, když si měl v peněžence bankovku nějaký měny, tak byla buď přímo přivázané k nějaké hodnotě, anebo třeba přes dolar, kterej byl přímo přivázaný k nějaký hodnotě, ale měl si potvrzení o tom, že někde je nějaká hodnota a odteď vlastně státy přešly na metodu, kdy měna byla tzv. plovoucí. Směna mezi ním a byla daná jenom nabídkou poptávkou, jako když si mezi sebou budeme prodávat auto. A hlavně tady začíná éra něčemu, čemu dneska říkáme fiat many, to znamená peníze s nuceným oběhem. Dneska, když máš v peněžence bankovku a platíš s ní. Tak to funguje jenom proto, že stát řekl, že to tak bude fungovat. A ta bankovka už nepředstavuje zástupce ničeho, nikde uloženého. Ta bankovka má hodnotu proto, že to řekl stát a nařídil to zákonem.
David: [00:26:16] No a s tímhle vším souvisí pojem inflace, která nás všechny ovlivňuje, aniž bychom to možná věděli a do budoucna ještě bude. Kubo, pojďme se říct o inflaci a potažmo hyperinflaci. Něco víc.
Kuba: [00:26:31] Inflace. Jak už sám název napovídá, spočívá v tom, že se zvětšuje objem peněz v oběhu. Hodně lidí si myslí, že je to od anglického inflace a on je to dokonce ještě od latinského inflácia. Jo, ale je to doslova a do písmene nafukování a je to nafukování ze strany státu. Je samozřejmě v pořádku, když si stát tiskne a vydává nový peníze, protože ekonomice se daří. Bohatství vzniká a tomu bohatství by mělo odpovídat nová emise peněz. Dokonce překvapivě velký množství peněz se znehodnotí ročně, takže stát musí tisknout peníze. Na druhou stranu stát to dělá řádově řádově víc, než by měl, než by odpovídalo tomu ekonomickému růstu. Takže nafukuje peníze v oběhu. Tudíž inflace. A my máme pocit, že inflace se nějak jako děje. Jo? Český statistický úřad přijde, řekne. Letos to bude deset procent. A my máme pocit, že je to něco jako zemětřesení nebo záplavy. Jo, prostě se někde vzala nějaká abstraktní inflace a ta se stala ve výši deseti procent. Ale ono to tak není. Inflace může být způsobena několika faktory, ale ten největší z nich je, že státy naprosto bezuzdně už dneska tisknou a emituje nový peníze, který nejsou krytý. Ne že zlatem, ale nejsou kryté tou ekonomikou jako takovou. Tobě vzroste ekonomika o dvě tři procenta a ty si k tomu vytiskne až osmdesát procent nových peněz, tak to nedává smysl. A pozor! Věc, kterou si spousta lidí neuvědomuje, že inflace je forma zdanění.
David: [00:28:02] Jak to přesně myslíš?
Kuba: [00:28:04] Můžeš mít daně, který vyhlašuje, už přímo řekneš o dani z příjmů je tolik procent a lidi vědí, že z peněz, ze kterých drží, tak prostě nějakou část uříznou a dají státu. A potom je inflace, což je úplně stejnej případ lidí nakládají s nějakýma penězma a stát si z toho část bere, ale bere si je jinak. A je to daň, kterou ne ohlašuje. Už jenom jí vlastně oznamuje, jak vysoká byla zpětně. Ale jsou to peníze, se kterýma ty nakládá až a stát z nich vlastně ukousl na začátku nějaký procenta. Jenom to nevnímáme jako daň. To vnímáme jako nějakou přírodní událost, která se stala. Ale je taky si potřeba uvědomit, že jestli se předpokládá, že za letošní rok bude inflace třeba deset procent, tak to znamená, že je to stejný, jako kdyby ti někdo nedal prosincovou výplatu a ještě malou část listopadový.
David: [00:28:57] Jak to ten stát udělá, že si ukrojí třeba těch deset procent?
Kuba: [00:29:01] No právě. Tím, že on vydá emisi peněz, která v tu dobu, kdy je ten stát utrácí, tak mají svoji nominální hodnotu ty na tisk než 100 miliard a koupí si za něj věci v hodnotě sto miliard, ale vyvolá tím nějakou inflaci. A když se budem držet toho příkladu, kdy inflace je deset procent, tak ve chvíli, kdy ty peníze do tečou do těch nejnižších pater společnosti, tak na těch bankovkách sice pořád bude 100 miliard, ale už si za ně koupíš jenom věci v hodnotě devadesáti miliard.
David: [00:29:29] Takže je to čistě na libovůli těch států, kolik peněz si vytisknou.
Kuba: [00:29:33] A záleží jak kde. Většinou je to na libovůli státu. Třeba americký Fed je z definice nestátní, ale ta vazba na stát je tak úzká, že když to zjednodušíme, tak řekněme ano, je to na libovůli státu. A když jsme u tý Ameriky, tak oni do roku 2008, než byla ta finanční krize, tak tiskly peníze relativně střídmě. Pořád nad získávali víc, než kolik by odpovídalo ekonomice, ale v zásadě to mělo nějaký rozumný rozměry. Po roce 2008, když došlo k tý finanční krizi a bylo potřeba záplatovat hodně děr, tak bylo potřeba natisknout hodně peněz. A když sleduješ graf emise dolarů, tak mezi lety 2008 a 2020 je to už poměrně divoký. Tam už vzniká docela dost nových peněz a ty emise jsou. Už to není jako hezká hladká křivka a už je to jako divočina. A potom přichází koruna, virus a tam se jim zřejmě zasekl vypínač na tý tiskárně, protože když se díváš na graf emisí dolarů od vlastně začátku až po rok dva tisíce 22, tak ty poslední dva roky jsou tak vysokej sloupec, že vlastně ani nevidíš, co bylo před tím. Protože ten grafy tak nízko a co mě docela děsí, je, že 80 procent všech dolarů v oběhu tady dám svůj oblíbenou významnou pauzu. 80 procent všech dolarů, který teď obíhají, bylo vytištěných v posledních dvou letech.
David: [00:31:03] To znamená, že momentálně je v oběhu 5 krát více dolarů než před dvěma lety.
Kuba: [00:31:09] Ale hlavně pětkrát víc dolarů, než se na tisklo od roku. Sedmnáct set osmdesát pět, kdy dolar vznikl do roku 2019. Tak všechny tyhle peníze se vzaly a v posledních dvou letech se na tisklo ještě čtyřikrát tolik.
David: [00:31:22] To mi z ní jako docela slušná ekonomická párty.
Kuba: [00:31:25] No a hlavně to bude jízda i směrem dolů. Potom, protože jedna věc je inflace. A jedna věc je hyper inflace. Pokud se to přežene, tak může dojít k něčemu, čemu se říká hyperinflace. A to je věc, která je velmi nepříjemná pro obyvatelstvo a pro tu ekonomiku. A máme v historii spoustu příkladů, ale většina z nich byla způsobena věcma typu války, změny režimů a transformace těch ekonomik. Pokud vím, tak žádná hyperinflace zatím nebyla způsobená tím, že by se někomu utrhla tiskárna peněz z řetězu a prostě ji zapomněl na na dva roky vypnout.
David: [00:31:58] A existuje něco jako správná míra inflace?
Kuba: [00:32:02] No když se podíváš do cílů Český národní banky, tak zjistíš, že ona tzv. cíluje na to, aby inflace byla 2 procenta. A teď existuje spousta lidí, která říká za a proč dvě procenta? To není ani moc ničím odůvodněný. To se prostě někde před třiceti lety se řeklo pojďme zkusit dělat dvě procenta a většina systémů se toho chytla. Ani národní banka? To nikde ne. O světlu je ani ekonomové moc. Ti jako neodpoví na to, proč dvě procenta a dokonce existujou i ekonomický směry, který říkají proč inflace? Jo, můžeš stejně tak mít deflační ekonomiku. A ekonomové, kteří jsou aktuálně u kormidla, tak říkají ježišmarja ne. Když slyší slovo deflace, tak se křižují a říkají Ve chvíli, kdyby lidem rostla hodnota peněz, tak budou odkládat svoji spotřebu. Oni se bojí toho, že by si si řekl nekoupím si letos ten novej aj foun? Počkám rok a pak si ho koupím, protože pro mě bude levnější. Ale to si neřekl nikdy nikdo a tahle obava z deflační spirály je spoustu spoustu krát už odstraněna, vyvrácena. Kdyby to mohlo mít drobný dopad, jsou třeba trhy s nemovitostmi, ale rozhodně ne tak, že by nastal kolaps ekonomiky, jak inflační ekonomové předpokládají. To znamená, záleží na tom, jestli seš tzv. Keynes já a říkáš ano, pojďme dělat dvě procenta inflace, anebo jestli se již třeba stará rakouská škola, která se na ekonomiku dívá tak, že říká proč dvě procenta, proč inflace a proč máme třeba Českou národní banku? Jo, tam jsou. Potom můžeš jít do extrému, kdy ty lidi říkají pojďme, pojďme tu měnu odhazovat od národní banky. A to už pak záleží jako kde na tom spektru názorovým se nachází šéf. A to asi bohužel není teda téma na dnešní potkávat a možná bychom mohli udělat na to speciální díl.
David: [00:33:50] Oukej, takže vypadá to, že téma do jednoho z příštích dílů máme. A teďka se pojďme podívat na hyperinflaci, která zní podstatně hrozivě než inflace.
Kuba: [00:34:00] Hyperinflace je vlastně úplně to stejný, kdy množství peněz v oběhu neodpovídá výkonu ekonomiky, ale většinou nevzniká tak, že by stát vydával moc peněz. Anebo ano, ale to ještě kombinace s tím, že se ti zároveň z cvakne ta podkladová ekonomika, například ta asi nejtypičtější, když se řekne hyperinflace, co napadne každýho Výmarská republika po první světové válce to bylo daný jednak tím, že v rámci tý vojenský mašinérie oni vydávali hodně marek a zároveň tím, že na konci první světové války oni byli skutečně jako srovnaný se zemí, tak se zároveň tomu obrovskému vydaným množství odpovídalo naprostým minimům nějakých reálných hodnot v tom státě. To znamená, tam docházelo k hyperinflaci a například kurz dolaru k marce byl jedna ku 4,2 milionům jako čtyři tisíce dvě stě miliard marek za jeden dolar a docházelo tam k tomu, že měli razítka z šesti nul. Lama a ty jsi prostě chodil s tisíci marka a oni ti to přenášeli na miliardový marky a když si šel na nákup, tak si skutečně nesl koš.
David: [00:35:05] Tam už asi vlastně měl Dino jiný smysl udělat to, že ty marky vezmeš, převezl je fyzicky přes hranice a prodá je nikdy ve sběru na kilo.
Kuba: [00:35:13] Ano, ptám se dostáváš k tomu, že ta měna má hodnotu toho papíru a je to právě výsledek toho, že si ji odvázal? Od těch podkladových aktiv a její hodnota je výsledkem jenom důvěry lidí a důvěry nakupujících. A ještě pokud po válce nikdo nechce nakupovat měnu tý mocnosti, která prohrála, tak ten kurz jde takto nahoru.
David: [00:35:35] Takže tehdy v tom Výmaru to udělali proto, že vlastně neviděli jinou možnost, jak ven z té krize, protože tohle je přece muselo napadnout. Když tohle udělají, že tu měnu absolutně devalvuje. Ale oni potřebovali něco udělat.
Kuba: [00:35:48] Pozor, hyperinflace není něco, co by zařídil stát. Jakože by řekl a teď devalvuje měnu? To vůbec ne. Hyperinflace je většinou nějaký naprosto neřízený a právě státem vůbec nekontrolovaný systém.
David: [00:36:01] To znamená celej zbytek světa, ztratil víru v tu měnu a proto nešla do kytek.
Kuba: [00:36:06] Přesně tak, protože viděl, že země je ROS bombardována a že se na tisklo. Marek Bůh ví kolik. Jo, prostě během války všichni tisknou peníze, takže skutečně nikdo jí nechtěl, nikdo jí nevěřil a ani ty obchodníci nevěřili. To znamená přišel koupit housku, která stála koš Marek a než si došel, tak ona stála jeden a půl koše marek, protože ten ten pád byl strmý á ji. Průvodních jevů hyperinflace je, že tak neřízená, že za extrémně krátký časový úsek se ti ta měna může znehodnotit klidně několika řádově. Něco podobnýho a už bychom to mohli označit za hyperinflaci, bylo v devadesátých letech, když postsovětský státy se transformovaly z plně státně řízených ekonomik do nějakých jako soukromých a do tržního hospodářství. Třeba v Rusku před nástupem Vladimíra Putina byla inflace v těch posledních letech až k osmdesáti procentům. Stejně tak jugoslávský dinár, který byl dlouhou dobu poměrně stabilní měna, tak při transformaci ekonomiky v devadesátých letech se dokonce vydával státem v miliardovým nominálu. Jestli měl miliardy na párovou bankovku a asi úplně nej flagrantní těžší případ, který ještě daleko přesahoval tu strašnou bídu s nouzí, kterou zažila Výmarská republika po první válce. Zažilo Zimbabwe v roce 2007 a 8 a to jenom vlivem některých kroků Mugabeho vlády.
Kuba: [00:37:35] A ty pohnutky a ty ty důvody, který k tomu vedly, jsou poměrně komplikovaný. Někdy na začátku roku 2007 varoval Mezinárodní měnový fond, že Zimbabwe, který do tý doby mělo poměrně raketově rostoucí zdravou ekonomiku, že se řítí do inflace, která by mohla dosáhnout až sto tisíce procent. Nakonec se ukázalo, že už v polovině roku 2007 to bylo dvě celá dvě milionů procent. My se bojíme toho, že nám příští rok inflace vyleze na deset až patnáct procent. Tady měli 2,2 milionů procent a v srpnu 2008 to dokonce vystřelilo na jedenáct milionů procent. To už vláda říkala. Musíme to začít řešit pomalu. Udělala měnovou reformu, která byla poměrně nešťastná, protože změnili nový dolar, za staré jí v poměru jedna ku deseti miliardám. Takže si umíš představit, co lidem zbylo. To samozřejmě uvrhlo tu zemi do nepokojů a v listopadu 2008 má země inflaci 230 milionů procent. A tam se pak přesně ukáže, že když máš směnu založenou na nuceně obývaných oběživa, tak ve chvíli, kdy se tohle zhroutí, tak ta společnost na to nedokáže úplně dobře reagovat. Tam se skutečně v chladných dnech topilo těma penězma, protože měly větší hodnotu, než když by jsi si za to koupil palivo.
David: [00:39:00] No já vím, že Amerika není Zimbabwe, ale když jsme si řekli, že se v posledních dvou letech konalo takový obrovský, bezprecedentní na tisk chování dolarů, tak nečeká hyperinflace i Ameriku.
Kuba: [00:39:15] Ameriku zachraňuje to, že i přes všechny kiksy ve 25. Má jednadvacátém století jsou pořád pro spoustu zemí rezervní měna a je to něco jako s ojetými autama. Když budeme vlastnit my dva veterány, tak si budeme přát, aby veteráni měli na trhu vysokou cenu. A vzhledem k tomu, že spousta zemí, jmenovitě nejvíc Čína, ale velká spousta zemí, má velkou, velkou nepředstavitelnou spoustu dolarů v zásobě, a to jak svých úspor, tak i úspor svých občanů, tak nepotopí dolar, protože by vlastně potopily svoje vlastní aktiva a svoje vlastní lidi. A ty lidi by se ptali, proč najednou jejich úspory ztrácí hodnotu a pro ty země je lepší tvářit se, že nevidí tady ty gigantický emise a to to, že nikdo nepřišel na to, jak vytáhnout tu jejich tiskárnu na peníze ze zásuvky a tváří se, že jako všechno oukej. Takže ne, myslím si, že je hyperinflace nečeká, dokud se bude většina ropných obchodů provozovat v dolaru a dokud Čína bude držet naprostou většinu svých úspor v dolaru.
David: [00:40:22] Takže mi chceš říct, že tahle situace vlastně může pokračovat donekonečna?
Kuba: [00:40:27] Úplně do nekonečna? Ne, protože už po krizi z roku 2 osm, tak v tom roce dva tisíce devět, kdy se to jako se sbíralo a ty ekonomiky se otřepali, tak vznikla poměrně velká opozice proti dolaru jako rezervní měně, a to překvapivě nejenom ze zemí, jako je Rusko nebo Čína, ale i v Jižní Americe. A dokonce to našlo svoje uši i v Evropě západní, kde ty země říkaly pojďme diverzifikovat ty zásoby o do roku 2008 bylo nepředstavitelný, že by si měl zásobu peněz v čemkoliv jiným než v dolaru. Do druhý války je dokonce předbíhal ta libra a dolar po druhý válce úplně libru vytlačil a v roce 2008 byla naprostá, naprostá drtivá většina zásob v dolaru. A ve chvíli, kdy se tohle stalo, tak ty země, který dolar držely, tak utrpěly obrovskou ránu, protože tím, že se na tisklo od roku 2008 už tak poměrně divoký množství peněz, tak. Věděli, co to znamená, a začali volat po tom, aby se držely zásoby i v jiných měnách. A byl to vzdáleně podobný efekt jako třeba Rusko udělalo po roce 2014, že se dolaru téměř úplně zbavilo a diverzifikovat ho do zlata a do eura a částečně do čínský měny.
Kuba: [00:41:48] Takže abych se vrátil k odpovědi na tvojí původní otázku, myslím si, že Američany čeká veliká veliká inflace a už tak mají vlastně třicet procent lidí, o kterých se říká, že jsou ohrožených chudobou. Nějakých 11 až 15 procent lidí je tam závislých na potravinových známkách. Kvůli tomu říkají vůdcem něco jako je to forma našich sociálních dávek a nějaká třetina těch lidí tam žije na hranici a vychází jen tak tak. A teď jim vlastně zdraží všechno o poměrně velký skok. A teď ty odhady se liší, ale rozhodně to pro spoustu lidí bude nepříjemný. A jestli to bude dvouciferná inflace, což pravděpodobně bude, ale jestli to bude nízká, dvouciferná nebo vysoká dvouciferná inflace, to uvidíme. A ty názory jsou zleva doprava jako různí ott. Bude to úplně v pohodě, až po. Bude to úplný peklo a uvidíme, kde se to zastaví. Nicméně myslím si, že přesně pro tohle do našeho dílu o falšování peněz inflace patří. Je to přesně tohle, že si můžeš najednou natisknout čtyřnásobek svojí měny a tvářit se, že je to měnová politika.
David: [00:42:51] No a abychom ten náš díl uzavírali tak ponořen, což mě teďka napadá, že už je několikátý díl, u kterého to říkám Kubo, asi bysme s tím měl něco udělat a příští díl dát nějaký veselejší. To znamená, že si ho vezmu na starosti já, já jsem David.
Kuba: [00:43:07] Já jsem Kuba.
David: [00:43:08] A děkujeme vám za pozornost a těšíme se na vás u dalšího dílu. Potkáš tu zjistím víc.
Kuba: [00:43:13] Ahoj.
